Když francouzský malíř Delaroche poprvé spatřil daguerrotypii, byl přesvědčen, že s malířstvím je už navždycky konec. Nebylo divu, vždyť obrázek na postříbřeném povrchu měděné desky, který měl před sebou, byl nevídaně jasnou, do detailu přesnou reprodukcí přírody, dokonalou kopií skutečnosti. A ta, jak známo, ještě v té době byla nejvyšší metou malířského umění.
Sláva objevu pana Daguerra letěla rychle světem. Hodinu poté, co slavný fyzik Dominigue Francois Arago na zasedání Francouzské akademie věd oficiálně oznámil vynález veřejnosti, bylo to 19. srpna 1839, oblehli Pařížané obchody optiků, aby si ono zázračné zařízení na obrázky koupili, nebo alespoň objednali. To však byl pouhý začátek.
Už v příští dekádě bylo jen v samotné Paříži prodáno dva tisíce komor a více než půl miliónu desek - fotografických, neboť daguerrotypie se během toho desetiletí stačila vyvinout ve fotografii.
Ostatně názvu, kterého dnes běžně užíváme, bylo poprvé veřejně použito také již v samotných počátcích daguerrotypie. Je přisuzován berlínskému astronomu Johannu Mädlerovi, který hovoří o vynálezu jako o fotografii a 25. února 1839 později vžitý název i publikuje.
Okouzlení a úžas nad výsledky "kreslení světlem" byly takové, že lidé objevu přisuzovali až nadpřirozenou moc. V článcích se psalo o nevýslovných pocitech duše, jež se člověka nad věrnými otisky skutečnosti zmocňují, o zázracích , odehrávajících se přímo před očima. "Co posud jen básníci ve svém nadšení tušili, to naše století nám ve skutek uvádí", psalo se již v roce objevu daguerrotypie například v listu Česká včela. "K železným drahám, k parním vozům, parním lodím, ku předení lnu na strojích atd. připojil pan Daguerre svůj vynálezek, a sice čarodějného téměř malování…
Oučinkové tohoto vynálezu nedají se ani vyměřit. Cestovatel beze vší v kreslení zběhlosti a bez velké práce bude moci si tou největší rychlostí zhotoviti snímky památníků, krajin, obrazů a jiných předmětů v takové dokonalosti, že by největší malíř toho nesvedl.
A sám Daguerre? Prohlašoval: "Tento objev bude nejen velkým přínosem vědě, ale dá také nové podměty umění. Nepoškodí ty, kdož je provozují, ale přinese velký užitek." O Daguerrově krajanu Niepceovi, který ve snaze objevit novou reprodukční techniku připadl na samu podstatu moderního fotografického procesu, negativ, se mlčelo. Obdiv náležel přímé pozitivní metodě - daguerrotypii.
Tak fotografie, nejprve v solitérní podobě daguerrotypického originálu vykročila na svou triumfální pouť světem. Stala se jedním ze základních vynálezů moderní doby a rychle nalézala uplatnění v nejrůznějších oborech lidské činnosti.
Samozřejmě že o vynález projevovali zájem především přírodovědci. Správně v něm tušili převratný prostředek, jehož vliv na další vývoj lidstva bude možno přirovnat snad jen k významu vynálezu knihtisku, pro vědění a komunikaci stejně zásadnímu. Navíc se tento vynález stával dostupným všem lidem bez rozdílu. Jak by ne, vždyť měl cenné devízy: věrnost, rychlost, přesvědčivost, názornost i - láci /byl laciný/.
Mnoho malířů začalo okamžitě daguerrotypovat. Někteří proto, aby vydělali rychleji víc peněz, než mohli získat malováním, jiní zase chytře využívali fotografického postupu namísto skicáře. A byli i tací, kteří spustili halasný povyk, neboť v "novém umění" spatřovali přímý pokus o svoji likvidaci. Oprávněně., vždyť portrét, do té doby výsada jen nejvyšších společenských vrstev, se najednou stal přístupným pro každého. Fotograf portrétuje aristokrata stejně jako dělníka a způsobuje pravou revoluci podobizny. Jenom v roce 1849 se nechalo daguerrotypovat na sto tisíc Pařížanů. "Jako jeden jediný Narcis naše ubožácká společnost spěchá, aby zírala na svůj triviální obraz, zachycený na kousku kovu," stěžuje si básník Charles Baudelaire. "Všechny obdivovatele slunce zachvátilo šílenství a zvláštní fanatismus." Je však jedním z prvních, kdo se dává novým způsobem vyobrazit.
Ačkoliv se o daguerrotypii uvažuje i z hlediska možnosti nápodoby umění, už zpráva, kterou Arago zdůvodňoval význam vynálezu francouzské vládě, v ní spatřuje především nástroj vhodný ke studiu přírody a sám velký fyzik prohlašuje, že jejím využitím v přírodních vědách se urychlí jejich rozvoj. Konečně, proto přece sestoupil z výšin pařížské observatoře a rozhodl se podpořit toho fantastu Daguerra, dovedného umělce i obratného podnikatele, který na základě myšlenky vysloužilého důstojníka Niepce mohl zhotovovat nejen dokonalé iluzivní kulisy pro své divadlo, pohledy na města, krajiny, zátiší, poprsí pánů a dam, ale i - obrazy povrchu Měsíce. Aragovy úvahy jdou však ještě dál.
Navrhuje například použití daguerrotypie v budoucí fotometrii a říká, že s její pomocí bude moci fyzik brzy určovat absolutní intenzity světla srovnáním jejich relativních účinků. Uvažuje i o zhotovení fotografických map Měsíce, upozorňuje na případnou aplikaci daguerrotypie v topografii a meteorologii.
Možnosti využití nového objevu v těchto a jiných úvahách zkrátka neberou konce. Jedno uplatnění inspiruje druhé. A tak fotografie od samého počátku nevystupuje jenom jako prostředek zobrazení předmětného světa, který je při své dokumentační a reprodukční funkci stále ještě pojímán v kategorii umění, ale jako analytický nástroj poznání života. Už to samo o sobě svědčí o skutečnosti, že fotografie, to v pravý čas zrozené dítě techniky, fyziky a chemie, nebyla vynalezena jen proto, aby se stala uměním, i když má samozřejmě prostředky jako umění působit.
Především se měla stát, a také se stala, nástrojem poznání!
Přes všechnu překotně získanou slávu byla však daguerrotypie překonána téměř vzápětí poté, co vznikla. Za tři týdny po senzaci způsobené ve Francii dekoratérem Daguerrem, vystoupil v Anglii se svým vynálezem soukromý vědec William Henry Fox Talbot. Aristokrat přepestrých zájmů, který vytvořil na pouhém papíře stejně dokonalé obrazy, s nimiž přišla daguerrotypie na měděných deskách, a dokonce je mohl libovolně rozmnožovat, však zaváhal. Ozval se až když se přečetl, že šťastnější sok za kanálem pod protektorstvím fyzika Araga již 7. ledna 1839 podal zprávu o výsledcích svého bádání, v němž rozvinul princip zesnulého Niepce.
Talbot v nesčetných experimentech, jejichž výsledek nakonec nazval kalotypií - později na jeho počest přejmenovanou na talbotypii -, vlastně od počátku důsledně rozpracovával proces negativ-pozitiv, na němž je založena dnešní fotografie. Největší předností tohoto procesu byla možnost získat z každého negativu jakékoliv množství pozitivních kopií. Nicméně i Talbotova kalotypie rychle zastarala, stejně jako nemnožitelná a jedinečná daguerrotypie.
Už v roce 1851 totiž přišel další Angličan, Frederick Scott Archem, s tzv. kolódiovým procesem. Skleněnou desku potíral viskózním roztokem a pak na ni nanášel chemikálie citlivé na světlo.
Říkalo se tomu "mokrý proces" - podle toho, že kolódiová vrstva schnutím ztrácela citlivost, a proto musela být na desku nanášena na místě osvitu těsně před odkrytím objektivu. Výhoda, dokonalá kresba, byla vyvažována nevýhodou. Fotograf musel cestovat i se svou laboratoří.
Tak fotografie procházela jedním objevem za druhým. Každý se zdokonalovatelů procesu byl současně vynálezcem i umělcem - zkoumal možnosti technické stejně jako estetické. Byl to neodmyslitelný punc doby. Umění vynalézat, poznávat a objevovat, pohnout kolem dějin, změnit životní styl a nechat objevy sloužit všem - to byl dominantní rys epochy, jíž vděčí za svůj vznik fotografie.
Brzy však byl překryt jiným uměním - uměním zužitkovat vynález, podnikat. I tomuto umění fotografie vděčí za mnohé, neboť bez možnosti všestranného uplatnění by se dále nemohla vyvíjet.
Je to tedy předlouhý řetězec vzájemných souvislostí, směřujících zákonitě k tomu, aby vznikl první dnes známý otisk skutečnosti, který lze prohlásit za fotografii. Jména některých osobností, jež šly po této cestě, uvádějí všechny slovníky jako jediná a nepostradatelná. Jména dalších upadla v zapomenutí, protože ovoce řešení, k němuž přispěli i oni, sklidili jiní, ti šťastnější a obratnější…Vždyť už renesanční vševěd a všeuměl Leonardo da Vinci zužitkoval princip camery obscury, který lze stopovat přes Aristotela ve 4. století př.n.l. dokonce až hluboko do historie lidstva. A co vědomosti o účincích optického skla, šířené v 17. století Isaakem Newtonem? Poznatky o citlivosti solí stříbra na světlo, o něž se také v 17. století zasloužil Ital Angelo Sala a nezávisle na něm i německý lékař a chemik Johann Heinrich Schulze? Jenom díky jim a ještě mnoha ostatním učencům, vědcům, zvědavcům a vynálezcům mohla vzniknout první dnes známá fotografie, kterou při svých pokusech získal Niepce. Bez ohledu na to, že princip později propracoval, zveřejnil a sklidil za něj odměnu i slávu - Daguerre!
Ta první zdařilá fotografie, známá pod názvem Pohled z okna na dvůr, vznikla v roce 1826. Celých třináct let před oficiálními oznámeními objevu fotografie, k nimž došlo téměř současně - Datuerrem i Talbotem. Ostatně, co na tom dnes sejde. Vždyť Niepce fotografii objevit ani nemínil. Jeho touha směřovala jinam - chtěl zdokonalit tisk, který se zakrátko bez fotografie také neobešel. Konečně ani pojmy negativ a pozitiv nezavedl jejich objevitel Talbot, ale jiný Angličan - astronom John Herschel. Stalo se to roku 1840. A tak první fotografové - objevitelé, každý zvlášť, a přece v těsné závislosti, se snažili přijít na kloub tomu, co mělo sloužit především verifikačním potřebám lidstva. Praktickým možnostem šířit rychle pravdivé informace. Vzájemně si vyměňovat poznatky, argumentovat přesvědčivým způsobem.
Může snad někdo dnes pochybovat o tom, že fotografie nevznikla jenom proto, aby se stala uměním? Stejně jako fyzika Araga zajímal především povrch Měsíce a objevitele Daguerra iluzivní kulisy v jeho divadle, celý další vývoj "nového umění" potvrdil, co sliboval už jeho objev: fotografie se stala nepostradatelným nástrojem v rukou vědců, svědkem skrytých i veřejných dějů našeho světa, soudcem našich skutků - ale i výrazem nespoutané lidské fantazie, myšlenek a snů.










