LOUIS JACQUES MANDÉ DAGUERRE /1787 - 1851/
Vyučil se malířem divadelních dekorací. V letech 1807 až 1815 asistoval u Sierra Prévosta, pařížského malíře panoramatických obrazů, a pak získával další čtyři roky cenné zkušenosti v divadlech a v pařížské Opeře. Zvláště návrh výpravy pro hru Upír v divadle žertovných dvojsmyslů posílil jeho věhlas malíře dekorací do té míry, že už nestačil všechny objednávky, které se mu jen hrnuly, ani vyřídit. Platil za umělce, který svou výpravou dokáže zachránit i vysloveně slabé kusy. Jaký div, že od roku 1820 pomýšlí na svůj vlastní podnik - diorámu - a o dva roky později jej skutečně představuje dychtivým Pařížanům.
Je to senzace! Malovaná krajina je jako živá. Vesuv soptí na povel, troskami kláštera procházejí duchové… Vše se mění doslova před očima. Podívaná, jaké se nelze nasytit.Je to výsledek důmyslného osvětlení a rafinované malby na několika průsvitných plátnech, umístěných za sebou a postupně osvětlovaných. I jemu se dostává do rukou vděčný pomocník - kamera obscura.
Potřebuje totiž rychleji a v přesném měřítku zhotovit nákresy ke svým rozměrným vyobrazením. Od roku 1825 používá při projekci této možnosti stejně systematicky jako jiní malíři.
Potřebuje totiž rychleji a v přesném měřítku zhotovit nákresy ke svým rozměrným vyobrazením. Od roku 1825 používá při projekci této možnosti stejně systematicky jako jiní malíři.
Niepceovy pokusy, o nichž slyšel u oblíbeného pařížského optika Chevaliera, kde se scházeli zámožní lidé, badatelé ze záliby, ho rázem zaujaly natolik, že venkovanovi neváhal nabídnout spolupráci. Také on chtěl kreslit světlem. Předtím se snažil vytvořit svítící obraz skutečnosti. Proto experimentoval i s fosforeskujícími barvami, ale bez valného úspěchu. Ani při opakovaných pokusech se zelími stříbra se nedostal dál než anglický vědec, amatér, keramik Wedgwood, či jeho přítel chemik Davy, předseda Královské vědecké společnosti v Londýně.
Ovšem Niepce, jak víme, nad Daguerrovou snahou o sblížení žádnou radost neprojevoval. Právě se rozhodl koupit dokonalejší komoru, když ho neuspokojovaly ty přístroje, které si
sám zkonstruoval. Jeden z nich dodnes uchovávaný v muzeu v Chalon-sur-Saone, má dokonce jím vynalezenou irisovou clonu, kterou se pokusil zlepšit kresbu objektivu, jiný zase měch, tedy zlepšení znovu objevená mnohem později jinými lidmi. Až když jeho bratr Claudie, snažící se v Londýně zpeněžit jeden ze svých četných vynálezů, těžce onemocní, vydá se Niepce za pověstným Daguerre sám - a je jím rázem okouzlen. Jako ostatně každý v té době. Je mu jasné, že to je ten pravý muž, kterému lze svěřit nedokončený vynález, aby nesl peníze.
Ve smlouvě, kterou dělí předpokládaný zisk mezi obě zúčastněné strany, počítá stárnoucí Niepce pro případ své smrti i se synem Isidorem, a počítá správně. Ke geniálnímu objevu dospívá roku 1835 už Daguerre sám, kdy se mu podaří vyvolat latentní obraz parami rtuti. Podle historika fotografie Rudolfa Skopce pravděpodobně chtěl amalgamováním desek zvýšit jejich lesk a přitom mu dříve exponovaná kresba náhodně vystoupila na povrch. Podle jiných pramenů sehrála svou historickou roli náhoda jiného druhu. Pokusy, při nichž desky vystavoval jódovým parám a vytvářel tenounkou vrstvičku jodidu stříbrného, citlivého na světlo, podnikal Daguerre už v roce 1831. Podle smlouvy Niepce o výsledcích informoval, neboť k nim dospěl na základě jeho dosavadních zkušeností. Ale vyvolat na stříbrné podložce obraz, který tam předtím vtisklo světlo, dokázal až teprve o další čtyři roky později.
Citlivější vrstva mu dovolovala podstatně zkrátit osvit. Do té doby musel exponovat po celé hodiny, stejně jako předtím Niepce. Obrázky však nebyly trvanlivé. Jak se objevily, tak náhle zase mizely. Teprve roku 1837 zjistil další důležitou věc: částečného ustálení lze docílit roztokem kuchyňské soli. První ustalovač, nutný předpoklad další použitelnosti procesu, byl tedy na světě. Tím se Daguerrovi prakticky podařilo vyřešit fotografický postup, při němž osvitem, vyvoláním a ustálením vzniká originál fotografického pozitivu, který je ovšem dále již nemnožitelný. Vynález nazval daguerrotypií, ale stejně jako předtím Niepceovi heliografii, ani jemu se jej nepodařilo zpeněžit.
Pomohl mu až zájem fyzika a astronoma Araga, když se na něj koncem roku 1838 obrátil s prosbou o pomoc. Pro obrázky, jakoby lehce nadýchnuté v křehkém zrcátku, zahořel nejen Arago, ale i celá komise vědců, jíž stanul v čele, aby vynález posoudili. Arago se stal prvním nadšeným propagátorem daguerrotypie. Již 7. ledna 1839 hovořil o Daguerrově vynálezu na zasedání Francouzské akademie věd, a ačkoliv neuvedl žádné podrobnosti, zpráva vzbudila takovou senzaci, že se rozlétla do celého světa. O šest měsíců později - 15. června 1839, podepsal král Ludvík Filip návrh zákona, jímž byla Daguerrovi přiznána doživotní penze 6000 franků a Niepceovu synu Isidorovi 4000franků. Daguerre se stal důstojníkem Čestné legie a 19. srpna téhož roku byl pak vynález na slavnostním zasedání Akademie veřejně vyhlášen. Připadl státu. Nebylo to nejmoudřejší řešení z hlediska vynálezců. Kolik by asi byli oba podílníci získali, kdyby si daguerrotypii ponechali? Kdyby francouzský stát nezištně nevěnoval vynález fotografie celému lidstvu?










